Zobrazují se příspěvky se štítkemToaletni poezie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemToaletni poezie. Zobrazit všechny příspěvky
29. dubna 2010
Prezivsi svedectvi...
Přeživší svědectví I: Časem…
Nemám tužku, postrádám papír, není, čeho bych četl. Vyrazil ‘sem naprosto nepřipraven. Zatímco ty jsi v tuto chvíli přijala moji zprávu, eskalátor vynáší můj nehybný ostatek vzhůru ku turniketům: Touch in, touch out. Verdikt nad umrlcem: nečinná nuda naprostého charakteru ubila bezbranné tělo a snad i mysl po určitou dobu nepřetržitým vrhem většího než malého množství minut. Oběť tak skonala pohřbena zaživa, ubita časem, zdrcena tlakem okolností. Nechť spočine v pokoji…
Přeživší svědectví II: Srstí…
Snesitelnost života, zdá se, je dost relativní – vše se dá snést; slepice by ti mohly vykládat. Každý pak trpí životem, dokud mu nakonec nepodlehne. Každý jej snáší, dokud mu neselže konečník a život z něj nevyprchá nadobro. Proto i já doufaje snáším – víš jak to je: tihle mají tvůj čas, ale chtěli by tvoji duši. Tamhle těm dáš své peníze, ale zalíbilo se jim tvé kůže…
Nemám tužku, postrádám papír, není, čeho bych četl. Vyrazil ‘sem naprosto nepřipraven. Zatímco ty jsi v tuto chvíli přijala moji zprávu, eskalátor vynáší můj nehybný ostatek vzhůru ku turniketům: Touch in, touch out. Verdikt nad umrlcem: nečinná nuda naprostého charakteru ubila bezbranné tělo a snad i mysl po určitou dobu nepřetržitým vrhem většího než malého množství minut. Oběť tak skonala pohřbena zaživa, ubita časem, zdrcena tlakem okolností. Nechť spočine v pokoji…
Přeživší svědectví II: Srstí…
Snesitelnost života, zdá se, je dost relativní – vše se dá snést; slepice by ti mohly vykládat. Každý pak trpí životem, dokud mu nakonec nepodlehne. Každý jej snáší, dokud mu neselže konečník a život z něj nevyprchá nadobro. Proto i já doufaje snáším – víš jak to je: tihle mají tvůj čas, ale chtěli by tvoji duši. Tamhle těm dáš své peníze, ale zalíbilo se jim tvé kůže…
29. března 2010
Pátý rok je kritickým (dokud se nedožiješ prvního)...
Psal se rok 1987. Byl chladný lednový večer, šestnáctého tuším, kdy nadešel čas každoroční sleziny, by se slavilo výročí mého narození - toho času teprve první. Na mě, jako prvoročního oslavence, však čekal dar ze všech darů ten nejhonosnější, když mi přišlo na mysl vtíravé tušení, že každý následující rok bude ve vztahu ku roku minulému s největší pravděpodobností exponenciálně kritičtější. A tak to funguje se vším. Celý život se pak dá přirovnat k složitosti stavby cibule: vrstva exponcenciálně se zhoršující krize na vrstvě exponenciálně se zhoršující krize, dokud tě nabývající, neprodušné vrstvy zcela nezardousí a nedostanou do rakve...
2. března 2010
V přepážce osudu za přirození zachycen...
Odér, jaký nikomu nepřijde po chuti
Jakýpak to pach, hnus, jak by na zem flus
Pakliže krize líže hlemýžďovy hýždě
Hlemýžď – ten druh – slizí se v mém hlenu
Vlastního by od mé plané zeleni rozlišit nemoh
Smyslně krouží ve své slizké lázni
Rozradostněn ve své louži, úšklebek od skráně k skráni
Copak postačí? Jak jednoduché je býti šťastný
Býti vůbec, natožpak šťastný
A ta dáma jménem Krize mi svým lizem bez ustání brání
Jakýpak to pach, hnus, jak by na zem flus
Pakliže krize líže hlemýžďovy hýždě
Hlemýžď – ten druh – slizí se v mém hlenu
Vlastního by od mé plané zeleni rozlišit nemoh
Smyslně krouží ve své slizké lázni
Rozradostněn ve své louži, úšklebek od skráně k skráni
Copak postačí? Jak jednoduché je býti šťastný
Býti vůbec, natožpak šťastný
A ta dáma jménem Krize mi svým lizem bez ustání brání
23. února 2010
Býti obživen či obživou...
Jako úhoř v stádu. Před nevraživým pohledem, se svým nábojem prodírá se závojem 1,2V monočlánků v nespoutaném pohybu, v nezkrotném tahu kupředu – širou plání podmořských trav a zvířeného hvězdného prachu. Ženou spolu jak hadovitá bestie tak stádo akumulátorů – jako proud, jako vítr, jako sluneční zář – jeden za všemi, všichni za sebe sama, avšak jako jeden blíží se nekonečnou šíří, dokud bolestně nepadnou vyčerpáním, či snad nevytečou pod krutostí králíčkova nelítostného biče. Azurit či Duracell, snad kterýkoli mohl by se stát předmětem obchodu s bílým masem...
19. února 2010
Hovno - Jaroslav Vrchlický
Když se nám tu rozjíždí ta poezie, tak jsem se rozhodl přidat něco od Jaroslava Vrchlického. Jedná se o zdařený kousek, který je velice intenzivní a výstižný :)
Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.
Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.
A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.
Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.
A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.
Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.
Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.
Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.
A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.
Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.
A přec každý kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.
Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc, než pro to hovno živou voznicí.
21. ledna 2010
O životě a kaši...
Mišutka...ta svině...
Zívá na mě z misky líně
Třese si to v rytmu kroku
Zrnko s zrnem, bok po boku
Zvolám do éteru, křiknu na ně
"Netřás bych se tak šťastně!
Pár nocí, víc nic, a plaz se po dně!
Dva dni, 'ni vteřinu déle, a pláchni v stoku!"
A tak bylo... Noc s nocí přetržena dnem
Den se dnem ve dví rozděleny nocí a jak všichni skončí
V kalu a stolici, naloženi v moči
A Mišutka, ta svině, řine si to v proudu toku
Nádech a drž! Te sr*čky 'ni loku!
'ký zoufalec by požil hlt toho patoku
Tuhle, tu byl konec Mišutky, té bídné, třesoucí se svině
Skrze střevo, otvor, toaletu, potrubí
Cestou k moři. Nekonečně. Vzhůru. K zemi. Naruby
Zívá na mě z misky líně
Třese si to v rytmu kroku
Zrnko s zrnem, bok po boku
Zvolám do éteru, křiknu na ně
"Netřás bych se tak šťastně!
Pár nocí, víc nic, a plaz se po dně!
Dva dni, 'ni vteřinu déle, a pláchni v stoku!"
A tak bylo... Noc s nocí přetržena dnem
Den se dnem ve dví rozděleny nocí a jak všichni skončí
V kalu a stolici, naloženi v moči
A Mišutka, ta svině, řine si to v proudu toku
Nádech a drž! Te sr*čky 'ni loku!
'ký zoufalec by požil hlt toho patoku
Tuhle, tu byl konec Mišutky, té bídné, třesoucí se svině
Skrze střevo, otvor, toaletu, potrubí
Cestou k moři. Nekonečně. Vzhůru. K zemi. Naruby
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Translate
Štítky
Books
(2)
Demarketing
(1)
E-books
(1)
Ekonometrie
(1)
Filmy
(1)
Forza Motorsport
(1)
Games
(4)
Halo
(1)
Hokej
(1)
Hudba
(1)
Internet
(2)
Kindle
(1)
Letem twitterem
(1)
Life
(1)
Mafia II
(1)
Marketingová komunikace
(1)
Movies
(1)
Operation Flashpoint
(1)
Other
(2)
PC
(1)
PlayStation 3
(2)
Pseudo-Recenze
(1)
Statistika
(1)
Toaletni poezie
(6)
Toilet Poetry
(6)
Xbox 360
(4)